Zázrak, zázračně, -ý: Ú Job 31:3 jde o hebr. výraz néker [= nešťastný osud, neštěstí], na ostatních místech o výrazy môfét ,ôt[o nichž viz bližší údaje v hesle *Znamení] a pélé’ [= něco, co vzbuzuje úžas, podiv, uleknutí; div, Ps 88:11]. V NZ-ě jde o výrazy sémeion a teras, o nichž je vše podstatné řečeno v hesle *Znamení. Ryze český termín z. označuje to, co nemůže být vysvětleno samozřejmými příčinami, jež leží před zrakem. Podle Frintova Náboženského názvosloví patří výraz z. ke slovesu ,zazřít‘ a znamenal původně tolik, co , vidění‘ [ve smyslu sz: vidění proroka]. Zdá se, že český termín souvisí i se slovem zřec = vidoucí, kněz, který přináší žertvy [oběti]. Staročesky [t. j. před Kralickou biblí] mělo slovo z. též význam předtuchy, znamení, předpovědi, věštby [praesagium]. Zde si všimneme pouze zásadního křesťanského stanoviska k z-ům, odvozeného z toho, co podává Písmo sv.

1. Definice z-u. Podle Písma je z-em vše, co nějak odkazuje na Boha, ukazuje k němu a dává okoušet jeho bezprostřední blízkost, takže nese na sobě rys nápadnosti, mimořádnosti, neočekávanosti a naléhavosti. Z-em tedy může být i to, co lze vysvětlit přirozeným způsobem, avšak v dané situaci upozorňuje věřícího člověka na bezprostřední blízkost a jednání Boží. Proto bývá se z-em spojen údiv, ano zděšení těch, kteří se stali jeho svědky. Novodobá věda měla proti z-ům několik námitek. V z-cích chápaných v souhlase s orthodoxní dogmatikou jako mimořádných zásazích Božích do přírodního řádu viděla porušení zákona kausality [příčinnosti], podle něhož vše na světě stojí ve velkém příčinném řetězu, což umožňuje poznání a záměrné jednání. Věda se snaží pochopit a stanovit zákony příčinné souvislosti. Daří se jí to zvláště v t. zv. neživé přírodě, kde lze mluvit o mechanismu všeho dění, které se opakuje docela pravidelně, dostaví-li se tytéž příčiny. V přírodě organické vedle zákona kausality působí podle vědeckého pojetí i zákon účelnosti. Ale také na poli psychicko-dějinného života je předpokládána pravidelnost dění [proto mají význam statistiky], avšak pátrá se hlavně po pohnutkách, motivech události, které posunují všecko dění kupředu. Krátce řečeno: v t. zv. neživé přírodě se setkáváme s mechanickou kausalitou; v oživené přírodě platí organická, účelová a vývojová kausalita; v dějinně psychickém životě platí kausalita pohnutek. Přesto však chybí člověku dokonalý pohled v souvislost celé skutečnosti. Neboť nám přístupný svět je jen nepatrným jejím úsekem. Zvláště v poslední době učinila věda nesmírné množství objevů, ale právě tyto objevy nutí k opatrnosti při vylučování možnosti přítoku nových, doposud neznámých sil do dosavadní světové zásoby, jež byly dosud z nějaké příčiny vázány. Novodobá theologie, pokud mluví o z-cích, nemyslí na porušení přírodních zákonů, nýbrž na takové Boží řízení přírodních zákonů, že na konec dojde na uskutečnění Božích spasitelných plánů. Bůh jako Pán přírody a dějin zasahuje spasitelným způsobem do běhu událostí, aniž porušuje zákony, jež sám dal. Křesťan ví, že vše, co ho může v příštím okamžiku potkat, nemá co činit hlavně s mrtvou hmotou, ani s přírodními zákony nebo s lidmi, nýbrž se samotným Bohem. Křesťanově víře z-y nemohou činit obtíží, pokud je přesvědčen, že přírodní zákony pocházejí od Boha, že tedy všecko dění ve světě od oběhu a drah planet až po kmitání elektronů je v rozhodujících okamžicích v Božích rukou. Přírodní zákony jsou pouze prostředkem k uskutečnění Božích plánů. Není vyloučeno, že Bůh od samého počátku vložil do tohoto světa síly, které v určitých dobách za určitých podmínek vstupují v činnost, aby jeho svatá vůle byla uskutečněna.

2. Vyvedení z Egypta a vzkříšení Ježíšovo. Největší z. ve SZ-ě prožil Izrael při vyvedení z Egypta a přechodu přes Rudé moře. Bez této události, jež zanechala v myslích Izraelců nevyvratitelnou jistotu o spasitelném působení Božím, by nebylo Izraele, nebylo by jahvismu ani SZÍ-a. Tentýž význam má v NZ-ě vzkříšení Ježíše Krista. Bez prázdného hrobu Ježíšova by nebylo křesťanství, ani církve, ani NZ-a. Boží jednání u Rudého moře se stalo předmětem celé židovské literatury, bohoslužby i naděje do budoucnosti. Jednání Boží při vzkříšení Kristově se stalo hlavním předmětem křesťanské literatury, křesťanské bohoslužby i křesťanské naděje. V těchto dvou událostech byla zjevena Boží moc jako spasitelná moc v dějinách. Kdyby nebylo události při Rudém moři, nebylo by také z-ů, o nichž vypravuje SZ. Kdyby nebylo vzkříšení Ježíše Krista, nebylo by nz-ch z-ů; snad bychom se ani nedoslechli o jméně Ježíše z Nazareta. Vzkříšení Ježíšovo bylo *znamením toho, čím Ježíš Kristus je. Víme-li však, že Ježíš je ,ten svatý Boží‘ , nebudeme mít pochybností o tom, že měl moc činit divy a z-y, o nichž vypravuje NZ.

3. Z-y v NZ-ě. Pro Ježíše byly z-y důkazem toho, že od proroků až po Jana Křtitele předpovídané mesiášské království [království Boží] už přišlo [Matt 12:22 - Matt 12:32]. Proto Kafarnaum, Betsaida, Korozaim propadnou přísnějšímu soudu než Sodoma a Gomora. Právě z-y Ježíšovy činily nevěru v jeho mesiášství u jmenovaných galilejských měst neomluvitelnou [Matt 11:20nn], zrovna tak jako víra setníkova, že v Ježíši Kristu přišel na svět nový, vyšší ,nadpřirozený‘ řád, činil neomluvitelnou nevěru zákoníků a farizeů [Matt 8:5nn]. Ovšem, i pro Ježíše byl z. vázán na určité zákony. Tam, kde nebylo víry v jeho mesiášský nárok, nemohl činiti z-y ani on [Matt 13:58; Mark 6:5]. I když nová síla, která přišla s královstvím Božím do světa, byla fysicky neobmezena, přece ani Ježíš jí nevyužíval neobmezeně [Matt 26:53]. Z-čné síly nesmí být zneužito k ulehčení Boží kázně [Matt 4:1 - Matt 4:7; sr. Deut 8:3 ; Deut 6:16; Exod 17:7 vždy .v celé souvislosti!], anebo k přesvědčení pochybovačů [Matt 9:30; - 16,31]. Z-čných sil může býci použito pouze pro účely a potřeby království Božího [Mark 3:1nn], kde jde o potření moci zla [satana]. Ježíšovy z-y nebojují proti přírodním zákonům, jež ovšem v době biblické, jak už bylo řečeno, nebyly známy tak jako dnes. Nz z-y se obracely proti docela jinému odpůrci, proti démonickým silám, které se vzepřely proti Bohu a podle Ježíšova přesvědčení pronikají svět. Ježíšova schopnost konat z-y je výsledkem jeho vítězství nad satanem [Mt 4]. U Matt 12:28 praví Ježíš: »Pakli já Duchem Božím ďábly vymítám, přišlo jest mezi vás království Boží«. Z-y Ježíšovy na nemocných nejsou tedy a nechtějí být průlomem do zákonů přírody, ale ,svázáním silného‘ [Mark 3:27], vítězstvím nad silami vůle, jež stály podle Ježíšova přesvědčení za utrpením člověka, vítězstvím nad ,duchem nemoci‘ [Luke 13:11]. Ježíš.je hluboce zkormoucen nad tím, jak slabá byla víra učedníků v boji s démonickými silami [Mark 9:19nn]. Jest příznačné, že Ježíš sám v některých případech užíval obvyklých léčebních prostředků současné doby [Mark 7:32nn ; Mark 8:22 - Mark 8:25; John 9:6n; Mark 6:13]. Proto podle Luke 13:14nn mohli farizeové pokládat Ježíšovo uzdravování za práci [porušení soboty]. Jen v těch případech, kdy bylo potřebí mimořádně ukázat přítomnost Božího království, uchyloval se, abychom tak řekli, k reservám Božích sil, otevřených jeho příchodem na svět. Podle John 11:41 - John 11:44 je z. odpovědí na modlitbu [sr. Mark 7:34;) 15,16]. Modlitba a s ní spojená poslušnost mají kořeny ovšem ve víře; evangelia nás nenechávají na pochybách o tom, že jde v posledku o víru v Boží spasitelnou moc a v moc Ježíše Krista.

Ježíš nepřisuzoval schopnost činit z-y jen sobě, nýbrž všem, kdo se stali údy Božího království, t. j. všem, kdo v něho uvěřili [Matt 17:14nn;Mark 11:23n ; Mark 16:16nn]. Tuto schopnost však nikterak nepovažoval za největší a nejpodivuhodnější v království Božím [Luke 10:20], a také o víře, jež vznikla na základě z-ů, nesoudil příliš vysoko [John 4:48], jestliže nevedla k pokání [Matt 11:20n; Luke 10:13]. Apoštolově konali z-y jako on [Acts 2:43 ; Acts 5:12 , Acts 5:16 ; Acts 6:8 ; Acts 8:13 ; Acts 16:18 ; Acts 20:10 a j.]. I Pavel potvrzuje to, co se o z-cích vypravuje ve Sk [1Cor 12:10 , 1Cor 12:28; 2Cor 12:12].

4. Ostatní z-y v Písmu. Máme-li na mysli to, co jsme řekli o z-cích Ježíšových, můžeme snadno posoudit všecka vypravování o z-cích v Písmu sv. Ve SZ-ě jde zvláště o dobu vysvobození lidu z Egypta [viz výše!] a pak o dobu Eliášovu a Elizeovu. Šlo při tom o osvědčení přítomnosti Boží uprostřed Izraelců, kteří měli být vychováni za ,lid zvláštní‘. Některé biblické z-y jsou ovšem mnohým vypravováním poněkud skresleny, takže nelze přesně říci, o jakou událost šlo, ale to, co bylo řečeno o podmínkách z-ů, stačí úplně k tomu, abychom získali bezpečné kritické měřítko.

To, že dnes se nedějí z-y [nedějí?] jako za dob biblických, nedokazuje jejich nepravdivost a neskutečnost, ani to, že z-y byly mimořádnou výsadou prvotní církve [peculiare privilegium ecclesiae primitivae], jak se snažili dokazovat někteří theologové minulých dob, nýbrž spíše to, že jsme příliš vzdáleni prvotnímu křesťanství a že v našem křesťanství je něco nedokonalého.